17.7. – 26.7.2023
Kostelecký skautský oddíl letos po mnoha letech naplánoval místo klasického 14denního tábora v podsadových stanech jeho putovní variantu. Vzhledem k náročnosti tohoto počinu, ale trval jen 10 dnů. Mezi kosteleckými skauty májí putovní tábory již svou letitou tradici, ale v případě chlapeckého oddílu (kluci z druhého stupně ZŠ) šlo o navázání na velmi dávnou tradici. Poslední putovní tábor oddíl podnikl před více než 20 lety. I přes to na letošním táboře byl i jeden z pamětníků toho posledního.
Putovní tábor je disciplína poněkud náročnější. Na klasickém táboře má každý účastník večer jistotu spánku ve svém suchém stanu a pod postelí kufr plný mnohdy zbytečných věcí, které mu dovezlo na tábor auto. Na puťáku si každý může vzít jen co sám unese ve svém batohu a s ním musí minimálně obden absolvovat i několik kilometrů pochodu. Navíc v batohu musí být místo i na jídlo a vodu. No, a ne každý večer na účastníky čeká pevná střecha nad hlavou. Někdy to je jen hvězdné nebe nad hlavou.
Skauti se tedy na puťák poctivě připravovali už od ledna. Každý týden měli za úkol zvážit jednu věc, kterou nutně na puťák potřebovali a zjistit, která z nich bude potřebovat výměnu za lehčí, případně si rozmyslet, jestli nenajdou nějakou jinou lehčí alternativu. A měli srovnání s ostatními. Počítal se každý gram. Našim cílem bylo, aby kluci měli batoh o váze ideálně kolem 7 kg bez jídla. Před každou vícedenní výpravou jsme pak na nádraží batohy vážili, aby kluci viděli, jak se jim jejich balení daří. Někteří tak na seznamech přání k narozeninám a svátku měli nové lehčí batohy, spacáky, jídelní misky, karimatky, nebo třeba outdoorovou pláštěnku.
Když jsme se pak sešli den před odjezdem na poslední poradu a provedli poslední vážení, měla většina váhu kolem 7-8 kg. Ovšem nejlehčí batoh měl dokonce 5,5. Za to nejtěžší měl pěkných 10,5. Jeho majitel se tak musel připravit na to, že si dá pořádně do těla.
V pondělí 17. července se 5 vedoucích a 12 skautů sešlo na vlakové zastávce a vydalo se do Libereckého kraje. Konkrétně do Ralska, kde hned první den vystoupali na hrad na stejnojmenném kopci. A kopec to byl pořádný. Poslední úsek absolvovali bez batohu, které hlídal jeden z vedoucích. A první noc pak strávili pod širákem na jedné z vyhlídek.
V úterý se pak výprava přesunula i s batohy do Hradčan u Mimoně, kde byla zamluvená první z chat, která měla zajistit trochu komfortu na spaní.
Ve středu měli skauti odpočinkový aklimatizační den, aby vstřebali první dva náročné dny pochodu s batohy. Celý den tak strávili u chaty, nebo u blízkého rybníka. Večer pak výpravu doplnil další vedoucí a tři další skauti.
Čtvrtek byl už opět pochodový. Skauti se vypravili na bývalé letiště v Mimoni. Cesta vedla přes již nepoužívanou přistávací dráhu podél mnoha hangárů pro letadla. Ty byly sice zavřené, ale kluci vždy našli skulinku na nahlédnout dovnitř a na několik z nich i vylezli.
Pátý den se přesunuli s batohy do Nového Boru, kde měli další zamluvenou klubovnu. Večer strávili prohlídkou města. Zároveň dorazil poslední skaut. Výprava tak dosáhla plného počtu. 6 vedoucích a 16 skautů.
Šestý den měli opět vycházkový jen s malými batohy. Jejich cílem byl skalní hrad Sloup a jeho okolí. Po prohlídce hradu stojícím na vysokém pískovcovém bloku ještě navštívili místní skalní divadlo – divadelní jeviště vytesané ve skále. Dále pak vystoupali na rozhlednu na protějším kopci, a ještě našli jeskyni, které ve středověku přebýval poustevník.
Sedmý den – neděle – patřil mezi fyzicky nejnáročnější. Výprava se musela přesunout s batohy, jídlem a plachtami na vybudování přístřešků na 12kilometrové trase. Cílem byla zřícenina hradu Milštejn. V cestě nám pak ještě stála čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor Klíč. S výškou 759 metrů se může zdát nepříliš vysoká, ale je třeba připomenout, že výchozí bod Nový Bor byl ve výšce 360 metrů. Rozhled z ní ale byl nádherný. Noc pak strávili opět pod širákem v prostorách romantické zříceniny.
Osmý den se výprava přesunula na poslední místo, a to do Dolních pousteven. Do chaty klubu českých turistů. Odpoledne opět skauti strávili prohlídkou okolí a zahráli si ve městě oblíbenou hru na vyměňování. Každý skaut začínal s jednou sušenkou a vraceli se plechovkami coly, hrnky ale i se plnou sklenicí medu.
Devátý předpolední den byla naplánovaná výprava na nejsevernější výběžek České republiky. Té se nakonec účastnilo jen 12 členů, protože druhá část měla již drobné zdravotní problémy – rýma, či bolest v kroku. Ta tedy měla odpočinkový den. První skupina pak úspěšně nejsevernějšího bodu symbolicky dosáhla a zakončila tak celé putování.
Desátý den pak již jen ráno uklidili chatu a se sbalenými batohy se vydali na vlak. Čekala je 6hodinová cesta vlakem zpět domů.
Celá akce byla fyzicky náročná, nachodili přes 80 km (trasy dle map) a z toho jednu třetinu s krosnami na zádech. Ale navštívená místa a společné zážitky za to stály. A bude na co vzpomínat. A to i díky deníků, který členové průběžně psali.
Zapsal Námořník
