V sobotu 25.3 jsme se sešli na vlakové zastávce v Kostelci nad Orlicí v 6:00. V plánu byla tři hodiny dlouhá cesta do Českého ráje, což je vzdálenost dosti neobvyklá na jednodenní výpravu. Ve vlaku nám ještě jednou vedoucí zopakovali, že tato výprava je nácvik na náš plánovaný putovní tábor. V plánu byla 15 km dlouhá trasa s výšlapem na vrch Kozákov.
Vystoupili jsme na vlakové zastávce Malá Skála a už na nás z dálky koukaly nádherné pískovcové skály Českého ráje. Po chvilce kochání se nad tou krásou, se náhle ozval hlas našeho vedoucího „tak tam rozhodně nejdeme, pojďte tudy“ a ukázal nám směr. Všichni jsme se otočili a naše družina se dala do pohybu. Když se prošlo vesnicí, tak se před námi otevřel pohled na menší, ale docela prudký kopec. Při této příležitosti se nám vedoucí rozhodli oznámit, že ten, kdo odhadne vzdálenost jednoho kilometru, dostane odměnu. Nejsem moc dobrý v odhadování vzdáleností, takže jsem řekl odhad ze všech první.
Zhruba po hodině chůze do kopce na palouku poblíž pískovcové skály, která má v sobě vydlabaný kalich se vedoucí rozhodli, že si zahrajeme hru s názvem ponorky. Následně jsem se s naším nováčkem a jedním vedoucím oddělili a šli se podívat na místo, kde byl ve skále vyryt kalich, který jsme viděli na ukazateli cestou z vlakové zastávky. Stihli jsme prozkoumat oblast ještě před začátkem prvního kola. Hru jsme si užili, ale už nedošlo na to, aby se ostatní kluci podívali na skálu kvůli značné ztrátě času. Za nějakou dobu se ve vesnici Koberovy rozmáchl značný záchvat smíchu. V tomto případě šlo o název vesnice, protože se klukům zdál směšný, a tak se tomu smáli. Po průchodu vesnice jsme vyšli další kopeček, který vyústil v rovné parkoviště kde se nás zeptali, jestli chceme jíst zde či vítězoslavně na vrchu. Bylo to padesát na padesát, tak náš spor o obědě roztrhl kompromis, že se najíme v polovině cesty.
Po cestě, která se minimálně mě zdála jako věčnost, jsme konečně dorazili do poloviny, kde jsme začali jíst. Byla to konečně dlouho vytoužená delší přestávka, při které napadlo kluky smíchat tolik jídel, že osoba, která se nabídla, že to sní, tak řekla svou závěť. Naštěstí se nikomu nic nestalo a nikdo nezemřel. Po obědě jsme se konečně vydali zpět, na cestu do dalšího kopce, tentokrát nás zastihl na můj vkus až moc velký déšť. Za zhruba deset až patnáct minut se vše zase uklidnilo.
Za zhruba půl hodiny jsme byli již na vrchu Kozákov, což z mého pohledu značně pomohlo morálce, aby se postavila zase na nohy. Za dvě minuty jsme všichni stáli před rozhlednu a čekali, než se koupí lístky. Po nákupu jsme se všichni vydali s rychlostí na vrchol rozhledny. Ale zhruba v polovině cesty na vrchol začalo strašně foukat a pršet, když jsem vyšel nahoru, tak jsem měl smíšené emoce. Byl jsem udivený nádherným výhledem, ale zároveň i tím, že kluci byli natolik odvážní na to, že dokázali v takovém dešti a větru vytáhnout mobil a udělat si fotku. Po slezení se hrála selfie soutěž inspirovaná akcí jednoho z našich vedoucích. Vyhráli jsme s mým kamarádem na plné čáře a pomalu se uchylovali k odchodu stejně jako všichni ostatní. Za půl hodiny cesty se toho odehrálo mnoho, jako to že po druhém kole ponorek jsme hledali ztraceného kamaráda, ale jinak nic zvláštního. Tato výprava se vedoucím moc povedla, osobně se mi moc líbila a byl bych moc rád, kdyby se uskutečnilo více takových výprav.
Zapsal: Marek Cetel