Letos jsme pro náš puťák (čundr) zvolili poněkud méně exotickou destinaci, Polsko. Během deseti červencových dní se nám podařilo vlakem objet dokola celé Polsko a navštívit zajímavá místa. Naším stylem je vyhýbat se atrakcím, které jsou přeplněné turisty, letos to ale byla výjimka.
Z Kostelce nás vyrazilo devět. První den jsme si chtěli projít centrum Wroclawi. Vlak z Miedzylesie po cestě na dvacet minut zastavil na zastávce v poli, a tak jsme mohli okusit pověstné zpoždění polských vlaků. Historické jádro mělo opravdu příjemnou atmosféru. Lidí zde nebylo tolik. Cihlové kostely jsou v tomto městě v takovém počtu, že není možné, aby se někdy stalo, že budou všechny plné. Chtěli jsme si to zpříjemnit jízdou na lanovce přes řeku, ale stihli to zavřít dříve, než jsme přišli. V noci jsme pokračovali vlakem až do Slupsku, k moři. Při výstupu z vlaku nás čekal teplotní šok, protože tam bylo jen 15 stupňů a silný studený vítr. Pokračovali jsme 17kilometrovou túrou přes Slowinski park narodowy, známý rozsáhlými písečnými dunami a borovicovými háji navazujícími na pobřeží. Nebylo by to ono, kdybychom se v moři nevykoupali. V rozbouřených vlnách, které mimochodem byly teplejší než okolní vzduch, to byl opravdu zážitek. Další den nás čekalo 25 kilometrů, silný vítr obohacený o bodavý jemný písek a nekonečná cesta po pláži téměř bez žádného živého tvora. Prošli jsme i přes takzvané Wydmy, což jsou ony písečné pouště. Ráno jsou úplně turistů prosté. V jemném suchém písku se chodilo velmi obtížně. Po hodinách nedobrovolného přírodního peelingu jsme se dostali k pobřežnímu městu Leba. Ocitli jsme se ve větších davech turistů. Líné turisty vozily minielektrobusy, Melexy, které lezly na nervy více než cyklisti. Přihnal se déšť, který sílil a sílil a pak trval i celou noc. Usoudili jsme, že spát v tomhle venku by bylo o tom, abychom ráno jeli rovnou domů, tudíž jsme si našli takový velmi levný kemp.
Další den jsme pokračovali vlakem do Helu, přístavu na konci 40kilometrové písečné kosy v Gdaňském zálivu. Město bylo připravené na davy turistů. Hel je obklopený bunkry z druhé světové války, které měly bránit Trojměstí. Když jsme si hledali místo na spaní, potkali jsme rodinku divokých prasat, ale ke střetu zájmů o teritorium nedošlo. Ráno jsme pokračovali do Gdaňsku. Šli jsme pěšky od loděnic, kde se, ve své podstatě, odstartoval kolaps východního bloku, až do centra, ve kterém si člověk připadal jako někde v Amsterdamu. Skoro hodinu nás bavilo sledovat zdvihací most a lodě v kanálu. Gdaňsk má velké historické jádro, tvořené vysokými hubenými domy, které působí velmi elegantně. Pak přišel déšť. V podvečer jsme popojeli do Malborku, kde se dal obdivovat obří cihlový hrad. V noci mělo trošku pršet, tak jsme si řekli, že budeme spát pod mostem, ale tam se nedalo vydržet kvůli hluku, tak jsme hledali jiná místa. Ta už ale byla obsazená místními bezdomovci, kteří by se asi moc nechtěli dělit o příbytek. Tak jsme si na kraji parku postavili celty a spali jsme tam. V noci si nás našli komáři, kterým se zde velmi dařilo, díky poměrně velké řece Nogat, a tak nám krásně zpestřili, ba i zkrátili, onu noc a zintenzivnili naše zážitky. Hrad jsme obdivovali jen z venku, v poledne jsme zakusili asi nějaký ortodoxně založený zákon, který nařizuje zavření supermarketů v neděli. Zachránila nás jedna večerka Žabka. Přes odpoledne náš vlak uháněl Varmijsko-Mazurským vojvodstvím směrem do Ketrzynu a z okna vlaku jsme se mohli kochat mírně vlnitou malebnou krajinou. Tu jezero, tu mokřad, tu statek, tu volavka a tu samý bocian a jejich hnízda.
Z Ketrzynu jsme v podvečer šli pěšky co nejblíže Vlčímu doupěti, což byl Hitlerův hlavní stan směrem na východní frontu. Známý je hlavně díky nejznámějšímu, sice neúspěšnému, atentátu na Hitlera. V lese okolo se příhodné místo ke spánku hledalo velmi obtížně, protože les byl hodně zarostlý. Snažili jsme se najít něco útulného mezi zbytky bunkrů a staveb mimo placený areál. Našli jsme. Luke, Vašek a Filip ale raději dali přednost spaní pod celtou. Komáři se k nim s radostí připojili a v hojném počtu je vysávali celou noc. Zbytek mohl přemýšlet o tom, zda se bunkr nezřítí a který esesák tu co dělal. Další den jsme se vydali do hlavního areálu, kde jsme poznali ono místo činu. Nutno říci, že Sověti odvedli dobrou práci s likvidací Doupěte. Odolaly jen nejsilnější zdi největších bunkrů. Když se měl přihnat déšť, chtěli jsme přemluvit jednu milou pěknou slečnu, která vozila turisty v obrněném vozidle po areálu, zda by nás nehodila na nádraží. Bohužel to nevyšlo. Po rozpékané tradiční zapiekance v bufetu jsme vyrazili zpět. Chtěli jsme spát v nějakém přístřešku v lese na kraji dvěstětisícového Bialystoku. Mapa lhala, přístřešek tam nebyl, a tak jsme si opět postavili celty.
Další den jsme doputovali do Bělověže. Pořádně jsme se najedli tradičních pierogů, zatímco venku dozníval slejvák. Zdálo se, že Bělověž, město u hranic s Běloruskem, není moc oblíbená turistická lokalita, zela totiž prázdnotou. V místní rezervaci jsme se podívali na slavné zubry, losy a vlky. Měli tu moc hezké informační centrum se spoustou interaktivních her. Ráno nás čekala náročná cesta, kterou jsme měli zakončit v Krakově. Klíčové bylo stihnout ranní autobus, o který jsme si dělali obavy, zda nám vůbec zastaví. Naše obavy měly být ale úplně na jiné úrovni. Autobus ve skutečnosti nejel vůbec. Rozdělili jsme se na trojice a začali jsme v dešti stopovat. Nebylo to moc platné. Vzdali jsme to a jeli jsme dalším autobusem, pokud to tak lze vůbec nazvat, byla to totiž jen dodávka upravená na autobus. Byla plná místních bábušek. Když se nás zeptaly, kam cestujeme, rozpoutala se diskuze kudy a jak máme jet do Varšavy. Každá radila jinak, ale s pomocí internetu v mobilu jsme si rady mohli zkontrolovat. Dopředu koupené vlaky nám včas ujely, a museli jsme autobusem zpět do Bialystoku. Z okna se krásně dívalo na nízké dřevěné domky s malovanými vyřezávanými okenicemi a na početná čapí hnízda. Na nádraží jsme jízdenky stihli koupit tak tak. Ve Varšavě jsme se stihli podívat jen na Palác vědy a kultury a pokračovali jsme polským pendolinem do Krakova. Společenské smetánce jsme zpříjemnili cestu naší špinavou, vandrácky oblečenou a trochu smradlavou přítomností. Nádherné centrum Krakova jsme si prošli během večera a noci, vylepšovali to pouliční muzikanti. Zde bylo spoustu turistů, a nebylo se čemu divit, opravdu to stálo za to. Z Wawelu jsme pozorovali západ slunce a v noci jsme došli k továrně Oskara Schindlera. Zevlováním na náměstí a posléze na nádraží jsme si krátili čas na závěrečný vlak domů s odjezdem před pátou hodinou ranní.
Ačkoli počasí nebylo úplně letního typu, Polsko jsme si užili. Písek jsme z kapes sypali i poslední den. Navštívili jsme různá místa, a tak jsme toho poznali hodně. Každý si našel něco jiného, co ho zaujalo. Ceny v Polsku jsou přívětivé, a proto je to pro studenty vhodná destinace. Rozhodně stojí za návštěvu. Polsko není jen nudná placka, jak se z mapy zdá.
