V sobotu 14. řijna se naše vlčata vydala na výpravu z Litic do Potštejna. Počasí ještě den předem nevypadalo moc dobře, ale nakonec se umoudřilo a my jsme se tak s vidinou možná i sluníčka nasedli do vlaku směr Litice. V plánu jsme měli cestu do Potštejna přes Liščí doly. Tedy ne tu tradiční podél řeky, ale neméně zajímavou vrchem přes lom.
Hned na začátku jsme ale nechali vlčata lámat si hlavu mřížkovou šifrou, kde se dozvěděli cíl výpravy. Pak nás čekal výstup nad Litický lom. Abych zapomněli na to jaký kopec nás čeká zahráli jsme si jednoduchou hru s kolíčky. Každý vlčák měl jeden kolíček se svým jménem a měl ho nepozorovaně dát jednomu z vedoucích na batoh. Pokud byl přistižen, byl mu kolíček na chvíli zabaven a musel čekat na další pokus.
Nad lomem jsme trénovali šikovnost a mušku. Každý si nasbíral 10 kamenů. Postavili jsme se do kruhu a našim úkolem bylo trefit velký kámen uprostřed. Každý, kdo se trefil, mohl udělat jeden krok vzad. Kdo se netrefil, ten z dané vzdálenosti házel znovu. Cílem bylo dostat se co nejdále od středu.
Pak jsme si ještě zahráli mrazíka a pokračovali dál směrem na rozcestí u Liščích dolů, kde jsme měli v plánu vařit oběd. Měli jsme s sebou turistické plynové vařiče. Kluci se rozdělili na skupinky po třech a začali vařit. Část vařila těstoviny s cukrem a kakaem, ti co nemají rádi sladké vařili francouzskou polévku.
Po obědě jsme pokračovali směr Potštejn. Hra s kolíčky se otočila. Vedoucí teď měli za úkol kolíčky umístit na batohy vlčat. Stižené to měli tím, že museli každému nepozorovaně vrátit kolíček s jeho jménem. Během téhle pochodové hry jsme si ještě postupně zahráli další tři naše oblíbené a také jsme chvíli pracovali s kompasem a mapou, abychom věděli, že každý umí určit sever a zbylé světové strany.
Z výpravy jsme si odnesli i jeden pěkný dárek do naší klubovny, když kluci našli v lese patrně dávnou zapomenutou sekeru. Až ji zbavíme rzi, bude to z ní skvělé vybavení na štípání dřeva na zimu.
Počasí nakonec opravdu vyšlo, protože za celou výpravu spadlo jen pár kapek. Pršet začalo až když jsme vystoupili v Kostelci z vlaku, kde na nás čekali rodiče.