16. – 18. 11.2018
Teplým podzimním dnům zdá se definitivně odzvonilo a my jsme se museli smířit s tím, že na naší listopadové víkendové výpravě budeme muset pořádně oblékat do čepic, teplých bund, nákrčníků a rukavic. Počasí sice tedy slibovalo teploty jen těsně pod 10 °C, ale zato mělo být jasno a slunečno. Pláštěnky jsme tedy měli jen opravdu pro jistotu.
Odjezd byl plánován na 16hod. Na zastávku se dostavilo 13 odvážných vlčat. Z toho čtyři nováčci, kteří budou vláčet své batohy poprvé na vícedenní výpravu. Na zastávce se jim batohy zdáli lehké. Ale tam je povětšinou nesli rodiče. Když jsme, ale vystoupili za tmy v Chrudimi z vlaku a čekali nás 2km cesty do skautské klubovny už to tak snadné nebylo. My jsme ale vlčáci a táhneme za jeden provaz a tak jsme si vzájemně pomohli. Kdo měl volné ruce a dostatek sil pomohl těm mladším s jejich spacáky, karimatkami a batohy.
Sobota byla vyhrazena výpravě. Čekal nás 10km pochod na kočičí hrádek, dále na rozhlednu Bára, do lesní tělocvičny a pak zase zpátky do Chrudimi. Ráno jsme si vyrobili výborné obložené bagety na cestu. Byla to taková malá manufaktura. Někdo mazal, někdo dával salám, jiný sýr, další salát a poslední balil do papírových pytlíků. V devět hodin jsme tak již mohli vyrazit na cestu.
Cestou na kočičí hrádek se k nám přidalo malé kotě, které si nechtělo nechat vysvětlit, že si ho nemůžeme vzít domů. Asi to byla ztracená princezna z kočičího hrádku, protože se nás držela až k němu. Na hrádku jsme se občerstvili a zahráli si hru na testování obrazové paměti.
Naše další cesta pak vedla do lesní tělocvičny, kde jsme si trošku procvičili a zahřáli naše svaly, aby jsme vzápětí měli sílu na zdolání rozhledny Bára, ze které bylo krásně vidět na Chrudim a také vrcholky Krkonoš. Pod ní je příjemné tábořiště s ohništěm, kde jsme se zahřáli a opekli buřty, či jablka, nebo rohlíky.
V tu dobu jsme již měli za sebou asi 7km a několik dalších her a slunce se již nebezpečně blížilo k obzoru. Stoupající chlad nás hnal rychleji zpět do klubovny. Cestou se nám pak přihodila úžasná věc. Zastavilo u nás auto a z něj vystoupil muž držící turbánek, který jeden z vlčáků ztratil na kočičím hrádku a který tak doputoval opět ke svému majiteli. I takové úžasné věci se dějí mezi dobrými lidmi.
Večer v klubovně jsme pak trošku tvořili. Za hry totiž chlapci získávali klíče a ty jsme pak v klubovně obkreslovali na papír a vybavovali jako vzpomínku na 17. listopad 1989. K večeři jsme pak vařili guláš podle tajného vlčáckého receptu. Každý vlčák se na něm alespoň trochu podílel a asi i proto si každý s chutí dal alespoň trochu a mnoho ho nezbylo.
V neděli nás čekal už jenom úklid, několik her při čekání na správce klubovny a opět ta dlouhá cesta na vlak. Ale při ní jsme už věděli co dělat a opět jsme si všichni s věcmi pomohli. Čtyři přestupy cestou zpět nás už pak absolutně nerozhodili.
